Chystám takovou knihu o naší svatbě s fotografiemi atd. Chtěl bych připravit veršovaný úvod který by začínal hned tím, jak čekám na Gábinu doma. Gábina spala u mé sestry Marie, tam se připravovala. Stala se mi hromada věcí jak jsem byl nervózní. A ještě jsem se začal bát, že si mě nevezme. Nejdřív jsem měl pořád moc času, pak najednou ne. Měl jsem už jet ale najednou jsem neměl klíče od auta. Tak jsem je hledal po domě všude možně musel jsem si vzít náhradní. Zapomněl jsem se přezout zpátky. Vyjel jsem ve starých sandálech a po cestě mi to teprve došlo. Další vtipná věc byla když jsem během obřadu hrozně zadržoval dech. Jakmile mi Gábinka řekla ano, mohutně jsem vydechl a všichni hosté se mi začali smát. Původní klíče od auta jsem našel v kapse když jsem měl pronést svatební proslov. No prostě celý jsem byl zmatený. Zpíval jsem Gábině voda, čo ma drží nad vodou. Má to moc ráda. A když všichni odešli, seděli jsme u ohně. Tím bych to ukončil. Děkuji.


Kapky rosy se třpytí v trávě
A rozlévají do krajiny svůj diamantový jas
Dnes je ten den, dnes žením se právě
Však mám ještě maličkou chvíli čas.


Sleduji ptáky
Jak krouží mi nad hlavou.
Chci letět taky
Za svou milou Gábinou.


Možná si teď již
Šaty obléká
A nebo přemýšlí spíš
Co jsem za člověka


Co když si to rozmyslí
Co bude pak?
Temno se mi vkrádá do mysli
Bojím se.. a jak!


Však telefon mi zvoní
Že by telepatie?
Srdce mi poskočí!
Volá má sestra Marie.


,,Tak co brácho,
jak se máš?"
,,V krku mám sucho
Odříkávám otčenáš."


,,Neboj se bráško můj,
Chystám Ti nevěstu.
Za hodinu a půl
Dej se již na cestu."


Ruce se mi třesou
Tak je to tu.
Vezmu si mou vysněnou
Nádhernou Gábinu.


Do auta sedám,
Chci vyjet již
Klíče však nemám
Hochu, co teď vymyslíš?


Tak hledám náhradní
Co bude teď?
Horkost mě pohltí
Uf, mám je a mohu jet!


Z čela si stírám
Již studený pot.
Nervozitu již nezastírám
Když všimnu si svých bot!


Sandály na nohou
To je snad vtip!
Řítím se zpět snad dvoustovkou
Polobotky si vzít.


Jsem již v kostele
Gábina přijíždí
Cítím se nesměle
Prý mě taky vyhlíží.


Hudba se rozezní
Již vidím Gábinu
Závoj svatební
Vlaje v jejím stínu.


Přichází ke mně
Na rtech šťastný úsměv má.
A mne jen napadne
Bože jak je nádherná!


Říká mi ano
A já nahlas vydechnu
Aby toho nebylo málo
Smát se všechny zaslechnu.


Již ve dvou kráčíme
Na svatební hostinu
A láskou záříme
Do celého vesmíru.


Na hostině šmátrám do náprsní kapsičky
Pro tahák k proslovu
Však vytahuji dvoje klíčky
I ty ztracené od mého automobilu!


Hostina je skvělá
Je zde plno hostí
Výborná kapela
Jídla je dosti.


Dostávám mikrofon
A zpívám od radosti
Že si moja voda, čo ma drží nad vodou
.. snad vydrží to i hosti.


Slunce vystřídá zář měsíce
Odchází hosti
A my jdeme vstříc ruku v ruce
K zapálenému ohni.


Hledíme na nebe
Hvězdy jsou svědkem
Že miluji jen Tebe
Celým svým srdcem.


Žádost o ruku

Slunce když propůjčilo svou diamantovou zář
Vodní hladině
Já v ní spatřil Tvou tvář
Tvář bohyně.

Natáhl jsem k Tobě dlaň
Avšak odraz na jezeře odpověděl
Že jest to jen klam
Který mi napověděl.

Vítr šeptal jméno Tvé
A já již věděl, co dál.
Budeš jistě má, má Lucie
A šťastně jsem se pousmál.

Zde jsem Tě poprvé uviděl
Vyšla jsi z lesa.
Tvou krásu Ti každý záviděl
I bohyně Amateresa.

Rozhlížela ses nejistě.
V ruce proutěný košík s jedinou houbou jsi měla.
Ztratila ses na cestě,
Kudy kam jsi nevěděla.

Na mne ses usmála
A rameny pokrčila.
,,Nějak jsem se ztratila"
A očima jsi zakoulela.

Já jsem byl na rybách,
Však ulovil jsem něco víc.
Vílu, co je snad jen v pohádkách,
čistou duši, růžovou krásnou líc.

Šli jsme pak spolu
Do naší vesnice.
Dali se do hovoru
A povídali si až do svitu měsíce.

Měsíc požehnal
Našemu setkání
A my se dál vídali
Po práci ,,Na Růžku u Stáni".

Naše srdce se rozhořela
A my byli šťastní.
Mé rodině ses zalíbila,
Byli rádi, že jsme se našli.

Prosím tedy Slunce
,,Propůjč mi kousek diamantu svého!"
Chci být pán Tvého srdce
A života Tvého.

Klečím před Tebou
V ruce prsten z paprsků Slunce.
,,Budeš mou ženou?"
Ptám se tichounce.

Budu Ti oporou,
Budu Ti vším
Osobou důvěrnou
Manželem Tvým.

Lucie,
Tajemství srdce mého
Tys má poezie,
Povíš mi ano?

Nezávislá tvorba

Zůstal jsi stát uprostřed tmy.

Marně rozhlížejíc se kolem.
Zůstal jsi stát a nebyl to Ty
Utíkal den za dnem.

Stál jsi v předpokoji pekla
A chtěl Luciferem se stát
Však i ten je tvořen ze světla
i jemu bylo třeba lásku dát.

Však tys to neviděl
neb egem byl zastřen zrak Tvůj
Ani jsi neslyšel
když anděl Tvůj kříčel "stůj!"

Tys sám v temnotě chtěl být
jen za ní jsi šel
myslel sis, že Ti tam bude líp
na pravdu jsi nehleděl.

Na pravdu, že líný jsi jít
a za své činy
jen Ty zodpovědný být
a přijmout ten pocit viny.

Žes jen líný si uvědomit,
že jen Ty tvoříš realitu svou.
Že nikdo Tě nemohl zradit,
že to byl jen boj dvou.

Boj Tvého ega
a duše Tvé
pohleď do světla
ať Tě obejme.

Rozpustí zlo
v té nekonečné všelásce
Nehledej dno
a vše půjde hladce.

Měj víru v sebe
v srdci lásku měj bez dalších debatujících vět
věř ve své nebe
a žij tady a teď.

Nezávislá tvorba

EST SULARUS OTH MITHAS

Slunce již pomalu, ale jistě zapadá,
krví se zbarvuje jindy krásná obloha.
Mlčky se otočím a pokynu všem:
nechť jste i ve smrti vítězem.

Je nás zde dvanáct, dvanáct do tuctu,
nesmíme dovolit žádnou potupu.
Jen nás dvanáct čestných rytířů
stojíme na hradbách a bráníme zemi, jež je snem mnoha malířů.

Z lesů se ženou cizí jezdci na koních,
pro ně války nejsou hřích.
Tasili jsme meče a čekali,
že jest to náš skon, to jsme dobře věděli.

Pohled na jejich koně působí zděšení
a pod bičem....zachvění.
Est sularus oth mithas.
Naše čest snad spasí nás.

...........

Mohutné duby tichým pláčem zaplakaly
a svými listy těla padlých zasypaly.
Válku nelze vyhrát, platí-li se životem.
Varovné zvony se rozezněly nad světem.


Tvorba vlastních webových stránek 

→ vstoupit